Finanční arbitr ČR František Klufa:Jde nám o smírčí a rychlé řešení sporů

Finanční spory patří vždy ke stinným stránkám jakéhokoliv podnikání, neboť kromě samotného věcného problému obírají zúčastněné strany o drahocenný čas. Proto se stále větší oblibě těší institut arbitráže, který oproti soudům řeší spory mnohem rychleji. Příkladem může být finanční arbitráž, jejíž existence je výsledkem postupné harmonizace práva ČR s legislativou zemí Evropské unie.

Jejím hlavním přínosem pro klienty je konstruktivní komunikační vztah s účastníky sporů, rychlost rozhodování, bezplatné řízení a vysoká znalost problematiky. O podrobnostech a užitečnosti tohoto institutu Lbby hovořilo s Finančním arbitrem České republiky Františkem Klufou.

V jakých případech se na vás mohou fyzické nebo právnické osoby obrátit?

Naše instituce, zřízená ze zákona o finančním arbitrovi, funguje od 1. ledna 2003 a je určená k řešení sporů mezi poskytovateli platebních služeb a jejich uživateli. Naším cílem je přitom snaha o smírčí a rychlé řešení sporů. Problémů v platebním styku může být celá řada. Například, že vám banka pošle pozdě peníze, někdo vám zneužije platební kartu, platba vám bude připsána špatným kurzem nebo bude připsána na špatný účet. Pokud v podobných případech neuzná banka vaši reklamaci, můžete se obrátit právě na Finančního arbitra České republiky. Ten je vám schopen pomoci rozhodnutím, které je soudně vymahatelné, to je exekučním titulem a v podstatě je rovné soudu. Nenahrazujeme ale v žádném případě soudy. Služeb finančního arbitra lze využít bezplatně a v poměrně kratší době než v případě soudu. Průměrná doba řešení našich sporů je 62 dnů, což je o měsíc kratší čas než v roce 2007. Porovnáme-li to s praxí u klasických obecních soudů, u nich se spory řeší asi tři a půl roku. A protože naše kompetence není vyčleněna jen na klienty – fyzické osoby, ale i na firmy, mohou se na finančního arbitra obracet právě i podnikatelé. Když vám jako podnikateli pošle banka špatně vaši platbu a namítne, že je to vaše chyba, jde o ukázkový případ, kdy lze využít služeb Finančního arbitra.

Je o těchto možnostech mezi lidmi, a tedy i mezi podnikateli, dostatečná informovanost?

 
Když jsem začal v lednu 2008 pracovat jako arbitr, vytýčil jsem si dva cíle. Předně docílit rozšíření kompetencí tak, aby tato instituce byla užitečná pro významnou část finančního trhu. Druhým cílem bylo zviditelnění institutu jako takového. Myslím, že obojí se daří. Za dva roky jsme zaznamenali stoprocentní nárůst podaných podnětů, což je asi nejlepší odpovědí na vaši otázku. Neděje se tak z důvodu zhoršeného chování bank, ale spíše díky marketingové, publikační a přednáškové činnosti, které se věnujeme. Je to ale příběh, který nekončí, a tématu dostatečné informovanosti se hodláme věnovat i nadále.

Od listopadu 2009 je v platnosti nový zákon o platebním styku. Pomůže firmám?

 
Zákon je v platnosti už nějaký čas a pro malé a střední firmy přináší určité výhody, například ve smyslu zkrácení převodu lhůt. Přesto vidíme, že ne všechny banky konají v souladu se zákonem. Jestliže banka neposkytuje klientům výpis z účtu zadarmo, nejde sice o velké peníze, ale v principu je třeba, aby byla sjednána náprava. V tomto směru jsme schopni klientům z podnikatelské sféry pomoci. Zákon přináší nové informační povinnosti pro banky tak, aby každý klient byl dostatečně informován o ceně služeb.

Co podle vás chybí v české bankovní krajině? Co jí schází k běžným evropským standardům?

 
Třebaže u nás máme v evropském měřítku vyspělé bankovnictví, spíš bych řekl, co je u nás navíc. Když porovnám ostatní státy a ČR, jsme na tom mnohem hůře v oblasti neprůhledné aplikace různých poplatků za bankovní služby. Tvrdím ale, že každý trh strpí takové poplatky, jaké mu jeho účastníci dovolí. Je-li český klient hodně konzervativní, avšak minimálně fluktující, pak banka zmíněné poplatky prostě bude stanovovat. Já tvrdím, že k nešvarům českého bankovnictví patří ani ne tak výše jako neprůhlednost smluvních podmínek a neprůhlednost sazebníků. Podmínky jsou natolik složitě právnicky psané, že obyčejný člověk, který má průměrné vzdělání, není schopen se v nich vyznat. A teprve když nastane problém, zjišťuje, co podepsal. Sazebníky rovněž tak. Jsou natolik složité, že je musíte číst pětkrát, abyste zjistil, co vlastně z nich pro vás plyne.

I to je důvod, proč ustanovení sazebníků většina lidí vůbec nečte…

 
Ano, je to sice chyba, ale je to realita. Ona složitost podmínek a sazebníků vlastně způsobuje, že klienti bank kupují v podstatě zajíce v pytli. To je zásadní odlišnost proti zahraničnímu bankovnictví. V zahraničí některé poplatky vůbec nejsou. Když se kolegů např. v Irsku ptám, kolik se v bankách platí za některé operace, velice se diví, neboť takové zpoplatnění v Irsku vůbec nemají. Snad se časem postupem konkurence k tomu dobereme i u nás. Co je u nás naopak oproti zahraničnímu bankovnictví poměrně hodně silné, je vysoká konkurence bankovních domů. Když si vzpomenu na léta 1993–94, působilo v České republice 57 bank, byla i krajská města, kde bylo 28 bankovních domů. Konkurence funguje, zvláště jde-li o marže v úvěrových obchodech. Pokud bylo hodně bank ve městě, klienti dostávali úvěry za velmi zajímavé marže. Už ne tak v oblasti poplatkové politiky, kde neexistuje kartel, avšak všechny banky se snaží své poplatky udržet na určité výši.

Když jste zmínil slovo kartel – nemáte pocit, že existuje v případě, kdy banky účtují firmám poplatky za příjem platby v cizích měnách? Jde o 200 korun za transakci, což trošku kartelem zavání. Navíc pro malé firmy to není malá částka…

 
Jsem dalek toho, abych vyřkl, že existuje kartel na bankovním trhu. K tomu je kompetentní určitě jiný orgán než Finanční arbitr. Že jsou zmíněné poplatky realitou, plyne spíše z přirozeného vývoje trhu.

Ještě jednou se vrátím k obchodním podmínkám českých bank. Před nedávnem jste se v médiích nechal slyšet, že v některých případech jsou obchodní podmínky v rozporu se zákonem. Je to opravdu tak vážná věc?

 
Míru závažností momentálně posuzuje Česká národní banka, což je dohledový orgán nad finančním trhem. Její reakce jsou zatím takové, že má informace je oprávněná. Jak začal platit zákon o bankovním styku, hovoří se v něm o odpovědnosti držitele karty. Některé banky mají uvedeno, že např. internetové transakce a ztráty případně vzniklé z těchto transakcí jdou plně na vrub klienta. To je ale podle mého soudu v rozporu s platným zákonem. Zda tomu tak skutečně je, musí posoudit ten, kdo má kompetence a dohlíží na fungování finančního trhu, tedy Česká národní banka. Kromě toho i průzkum médií ze současné doby ukazuje, že mnoho bank již své podmínky upravilo a uvedlo do souladu s myšlenkou zákona o platebním styku. To je jistě dobrý trend.

V poslední době je na bankovním trhu novinka – fyzické osoby mohou na základě Kodexu mobility klientů České bankovní asociace přecházet k jiným bankám. Kodex se ale netýká podnikatelských účtů. Je naděje, že by v budoucnu mohli této možnosti podnikatelé také využívat?

 
Že byl podepsán Kodex mobility, je určitě dobré. Byl však podepsán zatím jen asi 12 bankami, což je třetina bankovních domů. I tento fakt signalizuje, že ochota přistoupit na Kodex mobility není u všech bank příliš vysoká. Ze své vlastní zkušenosti vím, že je nemálo klientů, kteří říkají: Ano, my bychom rádi změnili banku a přešli k té, která nabízí lepší podmínky. Jenže na druhé straně máme ve stávající bance nastaveny trvalé příkazy a než bych je měnili, raději u ní zůstaneme. Proto je výborné, že Kodex mobility začal platit. Byl bych rád, kdyby tento dokument v dohledné době podepsaly všechny banky a možnost změny bankovního domu se stala standardem na trhu. V následujícím kroku bych velmi uvítal, kdyby se tato praxe vztahovala i na firemní klienty. I když chápu, že u nich je to mnohem složitější. Transakcí u fyzické osoby je v průměru mnohem více než u fyzických osob, kde u firem jde třeba o sto položek za den. Ale nevidím důvod, proč neaplikovat uvedený princip i v oblasti středně podnikatelské sféry.

Vidíte nějaký termín či výhled, kdy by se to mohlo povést?

 
Je to na dohodě členů České bankovní asociace, záleží na její vnitřní snaze rozprostřít princip mobility i na malé a střední podnikatele. Osobně se ale nedomnívám, že je to otázka týdnů nebo měsíců. Podaří-li se to, pak nejdříve možná za rok dva, dojde-li k tomu vůbec v nějaké dohledné době. Tato otázka by ale měla být směrována spíše na bankovní domy než na Finančního arbitra.

Mohly by být banky k tomu dotlačeny třeba lobbingem ze strany firem?

Banky jsou nejsnáze „dotlačitelné“ k něčemu tehdy, když přijde nařízení z Evropské unie. A právě zmíněný Kodex mobility je produktem, který vychází z doporučení a nařízení Evropské komise. Pokud by byl lobbing malých a středních podnikatelů natolik široký, aby se možnost přestupu k jiným bankám rozprostřela i na jejich firmy, osobně tomu budu rád. Ale z vlastní zkušenosti vím, že banky konají až v okamžiku, kdy se daná věc stává nutností.

Karel Směták