Václav Láska: Bez trestů korupci nevymítíme

Vnímání korupce se v České republice rok od roku zvyšuje. Hovoří se o stále větším prorůstání politiky a byznysu, které korupci nahrává, o uplácení při získávání veřejných zakázek. Právě o tomto žhavém tématu jsme si povídali s Václavem Láskou, předsedou správní rady Transparency International. Někdejší elitní policejní vyšetřovatel je známý tím, že o problémech mluví naprosto otevřeně a tvrdě. Své pověsti dostál i v rozhovoru pro Lbby.

Je podle vás provázanost politiky a byzbysu opravdu hlavní věcí, která u veřejnosti zhoršuje vnímání korupce?

Jestli ne hlavní, tak jedna z hlavních, protože jsme ve stádiu, kdy politika a politici u nás nejsou pro lidi a pro stát, ale pro byznys. A ještě bych dal slovo byznys do uvozovek, protože tu nejsou pro standardní byznys, ale pro byznys, který je za hranou zákona. Označujeme to sice jako byznys, ale de facto jsou to šedé nebo černé aktivity.

Do sféry byznysu a politiky spadají státní zakázky. Poslanci sice v minulých dnech schválili novelu příslušného zákona, která má zajistit jejich větší průhlednost, jenže stalo se tak až v situaci, kdy se míra neprůhlednosti a provázanosti zadavatelů zakázek s určitými firmami stala spíš pravidlem než výjimkou…

Ano, je to pravidlem a jde v podstatě o instituciovanou trestnou činnost. Drtivé procento zakázek, zvláště zakázek, kde se jedná o velké peníze, není spravedlivé, není objektivní a vítěz výběrového řízení je znám dříve, než se tendr na zakázku vyhlásí. Když bude někdo tvrdit, že obviňuji bez důkazů, tak důkazy máme všude kolem sebe. Podívejte se, co bylo uděláno prostřednictvím veřejných zakázek. Všechny zakázky jsou předražené, nikdy není dodržen původní rozpočet, s kterým dotyčný zvítězil, přitom nejde o předražení o procenta, ale o desítky procent. A podívejte se i na kvalitu – třeba na naše silnice, v jakém jsou stavu. Neříkejte mi, že v dnešní době neexistuje technika, která umožní udělat silnici tak, aby její povrch vydržel pět let.

Říkáte, že důkazy o zmanipulování zakázek jsou všude kolem nás. Kde konkrétně?

Vezměme si jen, jak si žijí někteří úředníci, kteří o těchto zakázkách nebo o jejich zadávání rozhodují. Neustále se objevují případy státních úředníků, kteří mají plat 30 tisíc a staví si dům za 15 milionů. Děje se tak jen proto, že díky polostátním firmám nebo některým státním institucím mají vliv na rozhodování o veřejných zakázkách. Takových případů je mnoho, nic se s tím nedělá, všichni nabyli dojmu, že manipulace veřejných zakázek je naprosto beztrestná, a proto se z toho stalo naprosté pravidlo.

Jenže jak z toho ven? Vidíte nějaké řešení?

Tvrdím, že prevence je důležitější než represe. Jenže v případě veřejných zakázek jsme tak daleko, že je třeba trestat, abychom vůbec dostali protizákonnost veřejných zakázek na úroveň, kdy prevence začne fungovat. A není třeba trestat jen na poli trestněprávním. Vrátím se zpět k těm úředníkům: přece pokud mám úředníka, který disponuje jednoznačně větším majetkem, než může doložit legálními příjmy, a zároveň vykonává funkci, kde rozhoduje o státních zakázkách, měl by přece okamžitě o danou funkci přijít. Jenže nic takového se neděje, není nic, co úředníka odradilo od podvodného jednání. Žádné riziko ztráty zaměstnání, žádné riziko trestního postihu, žádné riziko náhrady škody… Takže i kdyby do takového prostředí vstoupil čestný člověk, pod tlakem okolností se zlomí a na manipulování veřejných zakázek se začne podílet. Takže první krok, který je třeba udělat, je důsledný dohled nad úředníky, kteří se okolo zakázek pohybují, a je nutno trestat cokoliv nestandardního. Problém je v tom, že ten, kdo by měl dohled vykonávat, sám z manipulovaných zakázek těží. Tím myslím volené představitele místní samosprávy, nejvyšší ředitele polostátních institucí, které vyhlašují výběrová řízení. Takže ten, kdo by měl hlediska pracovní nadřízenosti kontrolovat a trestat, pro to motivaci nemá.

Mám pocit, že to souvisí s jistým společenským alibismem. Říká se, že do funkcí musí přijít noví, nezatížení mladí lidé, ale lze tomu věřit? Slýcháme to již dvacet let a nic se neděje…

To je právě ono, co jsem už říkal – systém je nastaven tak, že když do něj vstoupí čestný člověk, tak se buď přizpůsobí, nebo ho to prostředí vyvrhne, protože by v něm byl jako bílá ovce mezi černými.

Takže vlastně začarovaný kruh?

Ale je třeba ho rozetnout. Myslím, že je potřeba zaměřit pozornost na trestání těch, co úplatky přijímají, ne těch, kteří je dávají. Protože v současné době je situace nastavena tak, že čestný podnikatel, který nebude dávat úplatky, si neškrtne, žádnou zakázku nedostane. Jistě, vždy bude skupina lidí, kteří budou uplácet, a bude to jejich způsob „byznysu“. Jenže prostředí, které je vytvořené, k tomu nutí i čestné podnikatele…Je tu velká skupina podnikatelů, která je okolnostmi nucena k tomu, aby úplatky dávala, aby vůbec mohla konkurenčně fungovat. Známe například ono okřídlené z kauzy fotbalových rozhodčích, kde se říkalo, že rozhodčí je uplácen, aby pískal rovinu. To samé je dnes v byznysu. Chce-li podnikatel relativně zvládat konkurenci a obstát v konkurenčním prostředí, tak se musí i snížit k takové činnosti. Tedy dávání úplatků, aby mohl být na stejné rovině jako všichni ostatní. Pravidla hry jsou nastavena tak, že dávání úplatků je normální, kdo je nebude dávat, neuspěje. Takže pokud chceme změnu, zvláště u veřejných zakázek – zaměřme se na trestání těch, kteří přijímají. Nikoliv těch, co dávají.

Jenže ten, kdo úplatek dává, se také dopouští trestního jednání… Takže tento terén asi není pro žádné Mirky Dušíny…

To opravdu není... Takový podnikatel nemá šanci. Na jedné straně zákony a podnikatelské prostředí, ve kterém nelze bez úplatků přežít, tvoří lidé, dejme je souhrnně pod pojem stát. Na druhé straně je krajně nespravedlivé, když stát, vytvářející takové podmínky, bude podnikatele za dávání úplatku trestat. V první řadě tedy trestejme ty, kdo vytvořili toto prostředí, kdo ho podporují, a ty, kteří úplatky přijímají.

Jak vidíte snahy vlády přijmout opatření, aby Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) prověřoval osoby, které posuzují státní zakázky v hodnotě nad půl miliardy korun?

Ten návrh hovoří o prověřování členů výběrových komisí. Podle mě je to výstřel mimo terč, protože nikdy ve výběrových komisích nesedí ti, co čerpají hlavní zisky ze zmanipulovaných zakázek. Vždy tam sedí nasazení bílí koně, kteří dostanou odměnu třeba od 10 do 100 tisíc korun za to, že vyhoví tomu, kdo vše řídí, a přece se takový finanční prospěch neprojeví na jejich bankovním kontu. Pokud by měl být někdo prověřován, pak právě úředníci, kteří připravují podmínky, připravují zadávací řízení, podmínky, které se do zadávacího řízení uvádí. Ale k tomu nemusí být prověřováni NBÚ, na to stačí jeden investigativní novinář, který velmi rychle doloží, že úředník X. Y. s platem 50 tisíc, rozhodující o zakázkách za miliardy, si staví vilu za 15 milionů. Novinář to sice zveřejní – a nic se neděje. Nikdo takového člověka nevyšetřuje, nikdo ho neodvolává z funkce, nikdo ho netrestá. K čemu by pomohlo, pokud by tato šetření dělal NBÚ? Opakuji, že hlavní pachatelé nesedí ve výběrových komisích, ale jsou v pozadí a podílí se na přípravě zadávací dokumentace.

K diskutovaným tématům patří rovněž návrh na omezení akcií na držitele. Jak jej hodnotíte?

Když tyto akcie zakážeme zákonem, stane se jediná věc: že všichni anonymní akcie převedou na firmy v daňových rájích. A účel zákona, abychom věděli, kdo se přihlašuje do výběrových řízení, se úplně mine cílem.
(Poslanecká sněmovna v tomto směru nedávno v přijaté novele zákona o veřejných zakázkách prosadila, aby firma ucházející se o veřejnou zakázku doložila, kdo je jejím vlastníkem – pozn. redakce.)

Ministr vnitra nedávno představil svůj protikorupční balíček. Bude podle vás přínosný?

Nemám výhrady proti tomu, co prosazuje ministerstvo vnitra. Co ale považuji za důležité – přínos tohoto balíčku pro boj s korupcí je mnohonásobně nižší než mediální pozornost, která se mu věnuje. Myslím, že mediální pozornost by měla být věnována daleko účinnějším opatřením. Skutečností je, že k tomuto balíčku se rádi vyjadřují politici, protože jde o líbivé téma. Navíc je to téma zapadající do předvolebního boje a shánění hlasů.

Ke snahám o ozdravění podnikatelského prostředí má podle navrhovatelů přispět i zákonná regulace lobbingu. Jak vnímáte jeho pozici a transparentnost?

Transparency International i já osobně tvrdíme, že lobbing je regulérní a legální součástí vzniku legislativy a zákonodárství. Jde jen o to, aby lobbing byl transparentní. To znamená, že když někdo lobbuje, musí říct za co, u koho a za čí zájmy lobbuje. Problém českého prostředí je v tom, že lobbovací schůzky se dějí za uzavřenými dveřmi, i tajně. Správný lobbing by měl spočívat v tom, že lobbista navštíví poslance a řekne mu, v zájmu které společnosti by chtěl prosadit konkrétní zákon. Měl by rovněž říct, z jakých důvodů bude zákon i obecně prospěšný. Tím může poslance přesvědčit, neboť mu poskytne informace, které zákonodárce mít nemůže.

Český lobbing se bohužel zvrhl v to, že za poslancem přijde člověk a řekne: Chci, abyste schválili tento zákon, tady za to máte peníze – část do kapsy, část do stranické pokladny. Takže jeden z našich návrhů byl – zavést do lobbingu transparentnost, aby si politici vedli záznamy o všech schůzkách, které s lobbisty vedou. Aby se tak vymýtily černé schůzky, kde není přehled, kdo s kým jednal, kdo pro koho lobboval a co za to komu dával.
Představte si, jak by takové záznamy o schůzkách byly užitečné při vyšetřování kauzy Pandur, kde si také najednou nikdo z politiků nemůže vzpomenout, s kým jednal a proč vlastně.

Jak se díváte na možnost zavedení černé listiny firem, kde by byly zapsány firmy, které se provinily proti dobrým mravům, a pak by se nějaký čas nemohly účastnit výběrových řízení? Mají tyto snahy šanci uspět?

V zahraničí opatření tohoto charakteru fungují. Tam je to ale postaveno na tom, že když se firma přihlašuje do výběrového řízení na velkou státní zakázku, musí mít nějakou historii. U nás jsme v situaci, kdy miliardovou zakázku klidně dostane firma, která byla založena dva měsíce před tím. Za této situace asi černá listina firem dost ztrácí smyl, protože jakmile se na ní některá společnost objeví, její zřizovatelé si založí jinou firmu třeba v zahraničí, anonymní akciovku nebo s. r. o. s kyperskými vlastníky. Pokud se pak přihlásí do výběrového řízení, nebudou nijak limitováni, nijak se jejich šance nesníží tím, že jsou nově založenou společností bez historie, bez zkušeností, bez referencí… Za této situace by se černá listina firem, byť ji jako Transparency International prosazujeme, bohužel také minula účinkem. Může fungovat pouze za podmínky, že by se o velké státní zakázky mohly ucházet pouze firmy, které mají dlouhou historii, konkrétní výsledky a reference.

Přitom právě reference jsou naprosto běžnou součástí zadávací dokumentace. Nechápu, proč společnost s nulovou zkušeností s danou problematikou porazí firmy, které v daném oboru už léta podnikají. Vzpomeňme třeba tendr na padáky pro armádu. Tehdy zakázku získala firma, která předtím žádné padáky nikam nedodávala, přičemž porazila společnosti, které v minulosti takové zakázky již realizovaly. A podle toho to také dopadlo – tragický výsledek této veřejné zakázky je všeobecně známý.

ČR se stále propadá… Ve světovém žebříčku vnímání korupce se Česká republika stále víc a víc propadá, ze 180 hodnocených zemí se v roce 2009 umístila na 52. místě s hodnotou indexu 4,9. Nedávný výzkum společnosti GfK Czech o korupčním klimatu v naší zemi ukázal, že úplatky považuje za běžnou součást života již 63 procent občanů. Je to o 11 procent více než před 12 roky. K dávání úplatků se přihlásilo celkem 41 procent lidí.

Václav Láska Pracoval jako policejní vyšetřovatel se specializací na hospodářskou kriminalitu, v roce 1999 nastoupil na Úřad finanční kriminality a ochrany státu (ÚFKOS), kde vedl vyšetřování související s IPB a s Harvardskými fondy. Po zániku ÚFKOS v roce 2003 opustil řady policie a krátce pracoval v oblasti ekonomického poradenství. V současnosti se věnuje právní praxi v advokátní kanceláři. Vystudoval sociální patologii na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a právo na Právnické fakultě Západočeské univerzity. S Transparency International spolupracuje od roku 2002.