Vyvarovat se faux pas? Nic nemožného

Od našich obchodníků, manažerů, ale i státních úředníků se očekává, že budou znát a všude na světě dodržovat pravidla etikety střední Evropy. Samozřejmě, že pokud někam cestujeme či jednáme s cizinci, platí, že host se vždy přizpůsobuje hostiteli. Avšak jen do té míry, co mu povoluje jeho etiketa. Znalost společenských pravidel se tak stává nezbytnou ekonomickou nutností.

Pravdou je, že ne všichni čeští manažeři jsou se zásadami etikety obeznámeni. Už samotný pozdrav jim nezřídka způsobuje nemálo problémů. Prakticky automaticky nás pozdrav zařazuje do určité skupiny lidí i přesto, že pozdravy jsou stále méně formální. Nevhodný pozdrav může nejen významně ovlivnit společenský život člověka, ale i přinést neúspěch zejména ve světě obchodu. Jednou z nejhorších chyb je pozdrav neopětovat. Pozdrav na uvítanou a rozloučenou je tedy nepostradatelným obřadem a samozřejmostí především v obchodním a diplomatickém styku. Dr. Jiří Guth-Jarkovský věnoval pozdravům celou studii, kde definoval pozdrav takto: „Pozdrav ve smyslu obecném jest nejprostší, nejobvyklejší a nejrozšířenější úkon společenský, jakožto zevní výraz zdvořilosti, pozornosti, přátelství a náklonnosti, vděčnosti, úcty a obdivu, posléze i podřízenosti.“ Mezi nejhorší chyby patří neopětovat pozdrav druhému.

Pozdravem vše začíná…

Každá světová kultura si vytvořila vlastní způsob pozdravu a také zdravící se osoby dodržují od sebe různou vzdálenost. V celosvětovém měřítku existuje řada dalších rozdílů. V některých kulturách je součástí pozdravu dodnes i plivání (např. velká část Číny, Indie apod.). Nejběžnějším světovým pozdravem dnešní doby je podání ruky. Nutno konstatovat, že se u nás zapomínáme držet jednoduchého pravidla: společensky mladší nevnucuje svoji ruku společensky staršímu, ale počká, až mu ji nabídne osoba společensky starší. Hostitel nebo při obchodním či jiném pracovním jednání ten, který je „doma“, podává vždy ruku jako první a vítá všechny přicházející – toto pravidlo, bohužel, není u nás ani na nejvyšších úrovních samozřejmostí.

Intenzita podávání rukou se liší podle zemí. V některých zemích se takto zdraví při každé příležitosti (např. Německo, Francie), někde se ruce podávají minimálně, dokonce i při představování se od tohoto aktu často upouští (např. ve Velké Británii), jinde se podáním ruky zdraví pouze muži mezi sebou (např. v arabských zemích), někde se zdraví úklonem (např. v Japonsku) apod. Pokud se setkáme s osobami ze zemí, kde podání rukou není běžné, neměli bychom je do podávání rukou nutit, a to už vůbec ne ženy. „Chlapské“ stisknutí ruky není vhodné stejně jako podání ruky á la „leklá ryba“.

Pozor na jazykové mutace

Představování je v praxi i v životě častý obřad. Úroveň představování u nás hodně pokulhává za mnoha evropskými zeměmi. První dojem o osobě si však každý udělá právě při něm. Mnoho našich manažerů však netuší, že je vždy vhodnější se nechat někým představit. Žena se v pracovním styku představuje ženám i mužům, ve společnosti v mnoha zemích pouze ženám, mužům se vždy nechá představit. V pracovním styku by měly být všechny osoby na začátku jednání představeny.

Součástí představování a seznamování v pracovním styku je i výměna vizitek. Poznatky z praxe dokazují, že právě v používání vizitek a v jejich kvalitě mají čeští manažeři i velké nedostatky. Přitom dnes již představují vizitky i u nás praktickou a nepostradatelnou pomůcku v pracovním, společenském i osobním styku, prošly určitým vývojem a mají na ně vliv i módní trendy. V pracovním styku je dnes nezbytné mít k dispozici vizitky v různých jazykových mutacích. Ukazuje se, že největší nedostatky našich manažerů se vyskytují právě u těchto „přeložených“ navštívenek, a to především v uvádění akademických titulů a u označení firemních funkcí. Vzhledem k tomu, že uvádění akademických titulů na zahraničních vizitkách je složitější a ve světě je všeobecně odklon od používání akademických titulů, lze českým podnikatelům a obchodníkům doporučit, aby tituly na zahraničních (na rozdíl od českých) vizitkách nepoužívali. Další poměrně častou chybou, se kterou se nikde jinde na světě nesetkáváme, je také překlad jmen, a to především křestních, nebo nevhodný překlad adres či názvů měst. I kvalita, vzhled a používání vizitek se může v jednotlivých teritoriích lišit.

I předat vizitku je třeba umět

Velmi často také naši manažeři netuší, zda je na vizitce jako první uvedeno příjmení či jméno (v některých zemích příjmení dokonce vůbec neexistuje), a jak tedy správně svého partnera oslovit. Na českých vizitkách by mělo být nejprve uvedeno jméno, pak příjmení.Vizitky se předávají (častěji vyměňují), a to buď při seznamovacím aktu, nebo dojde-li k seznámení náhodou, před rozloučením, a to zejména tehdy, máme-li v úmyslu s druhou osobou či firmou pokračovat v osobním nebo pracovním styku. Na větších akcích se může stát, že již nemáme u sebe vlastní vizitku, pak, pokud nám na tomto kontaktu záleží, zašleme vizitku s krátkým sdělením dodatečně. Vizitky je vhodné přiložit i k zasílaným nabídkám či k propagačním materiálům. Při běžných jednáních si vyměňuje vizitky každý s každým již v úvodu jednání. Vizitky se však nikomu neházejí přes stůl (což můžeme bohužel vidět v ČR), ale předávají se z ruky do ruky. Darovanou vizitku si vždy prohlédneme a poděkujeme. Je nevhodné ji okamžitě strčit do zadní kapsy u kalhot. Rozhodně na vizitkách nelze škrtat, přepisovat či měnit údaje. Při změnách je nezbytné dát si včas vytisknout vizitky nové. Nezapomeňme, že vizitky musí být vždy čisté, nezmačkané a v případě pracovních vizitek na ně nepatří soukromá adresa.